ŽIVOČICHOVÉ — STAVBA TĚLA
Popsat typického živočicha je stejně tak nemožné jako popsat typickou rostlinu. Živočišná říše je nesmírně bohatá a její zástupci představují nepřebernou směsici tvorů na nejrůznějším vývojovém stupni, kteří se vzájemně liší jak uspořádáním těla, tak i způsobem života. Protože jsou odkázáni na živiny, které vyrobí rostliny (viz Příroda kolem nás), mají snahu zužitkovat tuto nabídku potravy co možná nejlépe. Jejich úsilí vedlo ke vzniku obrovského množství nejrůznějších druhů, potravně různě zaměřených či přímo specializovaných. Během vývoje trvajícího milióny let vznikli býložravci spásající rostlinstvo, dále masožravci lovící jiné živočichy a všežravci, kteří si nevybírají a živí se tím, co je právě k dosažení. Tyto typy živočichů nalezneme jak mezi bezobratlými, tak i mezi obratlovci.
Stavba těla živočichů se vyvíjela právě v závislosti na jejich potravních nárocích. Čím je živočich z vývojového hlediska vyspělejší, tím je také složitější jeho vnitřní uspořádání, tím více má orgánů, často sdružených do orgánových soustav (systémů čili ústrojí). Složitější je pak ovšem také vzájemná souhra těchto orgánů. Nejdůležitější je trávicí systém. Vyvíjel se z prosté dutiny, ve které probíhá vstřebávání živin, (př. u živočišné houby, láčkovce), přes jednoduchou trubici se dvěma otvory, ústním a řitním (př. u žížaly), až ke složitě uspořádanému trávicímu systému, který mají nejvyspělejší živočichové — obratlovci. Je trubicovitý, ale členěný na hltan, jícen, žaludek, střevo a řitní otvor. K tomu se připojují různé žlázy, které napomáhají trávení potravy (slinné, ve stěně žaludku, slinivka a játra). Část strávené potravy organismus využije jako zdroj energie a stavebních či zásobních látek. Zbývající odpadní a nestravitelné látky by ohrožovaly jeho vnitřní prostředí, proto je musí odstranit z těla. Děje se tak vylučovacím systémem (ledviny), který přefiltruje z krve odpadní látky rozpustné ve vodě a vyplaví je v moči. Pevné nestravitelné zbytky potravy tělo vyloučí řitním otvorem na konci střeva.
Každý živočich si musí umět opatřit dostatek potravy a k tomu volí různou strategii. Některé druhy víceméně pasivně vyčkávají, co jim okolní prostředí náhodně dodá (např. medúzy filtrují vodu proudící kolem), většina však potravu aktivně vyhledává. Býložravci, masožravci i všežravci, všichni k tomu nutně potřebují pohybový systém, který jim aktivní pohyb umožní. Tento systém má dvě složky — pasivní opornou (kostra) a aktivní pohybovou (svalstvo). Kosterní svalstvo jedinec ovládá sám, zatímco útrobní svalstvo, které se podílí na stavbě a funkci vnitřních orgánů (srdce, žaludek, střevo), pracuje samostatně. Bezobratlí živočichové mají tzv. vnější kostru v podobě schránky (ulita či lastura u měkkýšů) nebo pevné pokožky (kutikula či krunýř u členovců), na kterou se zevnitř upínají svaly. Vyšší živočichové, obratlovci, mají vnitřní kostru. Její osou je páteř, ev. s připojenými pletenci končetin, na niž se upíná svalstvo. Vývojovým předstupněm páteře je hřbetní struna (chorda dorsalis), pevná, ale pružná vazivová tyčinka umístěná ve hřbetní straně těla. Právě tento útvar se stal rozhodujícím prvkem ve vývoji živočichů.
Kostra je pevná, vybudovaná z anorganické hmoty, jejímž hlavním stavebním prvkem je vápník. Vyšší pohyblivost živočichovi umožní kostra členěná do jednotlivých úseků, kterými mohou svaly pohybovat samostatně (srovnej pohybové možnosti měkkýše a hmyzu s článkovaným tělem, nebo ryby a savce, který má složitou kosterní soustavu).
Kombinace pasivní pevné opory a aktivního ovladatelného svalstva zaručuje živočichovi nejen úspěšné získání potravy, ale i nalezení partnera a umožní mu obranu a výchovu potomstva. Cílený pohyb je však možný pouze tehdy, dokáželi jedinec přijímat podněty z vnějšího prostředí, vyhodnocovat je a reagovat na ně. To mu umožňuje nervový systém. Jeho stavba a dokonalost opět závisí na způsobu života a stupni fylogenetického vývoje. Jiné podněty z vnějšího prostředí bude vyhodnocovat měňavka a jiné např. šelma.
Původní nervový systém byl jen jednoduchou sítí vzájemně propojených nervových buněk, který reagoval na podráždění přicházející ze vnějšího prostředí (např. u nezmara). V průběhu vývoje se tento systém zdokonaloval
— jeho buňky se sdružovaly do shluků a vznikala nervová centra, umístěná na přední části těla. U bezobratlých to jsou tzv. ganglia, u obratlovců se vyvinul složitější anatomický útvar
— mozek a mícha. Pomocí nervových vláken a drah zůstává centrum stále ve spojení s okrajovými částmi těla. Informace odtud přinášejí v podobě nervových vzruchů tzv. periferní nervy. Zároveň se u živočichů rozvíjelo i smyslové vnímání, které přinášelo podrobnější informace o vnějším prostředí. Nejpůvodnějším smyslem je chuť, dále hmat, čich, následuje orgán rovnováhy, zrak a sluch. Smyslové orgány jsou umístěny víceméně na povrchu těla, aby byly ve styku s vnějším prostředím, ale zároveň jsou ve spojení s centrálním nervovým orgánem, mozkem, který jejich signály vyhodnocuje.
Na vývojové vyspělosti, anatomické složitosti a s tím související výkonnosti mozku závisí bohatství životních projevů živočichů. Jejich chování se řídí nejen vrozeným jednáním (instinkty), které zdědili po svých rodičích (viz Rozmnožování živočichů), ale také schopností učení. Čím je živočich vývojově vyspělejší, tím méně je závislý na instinktech. Je ve větší míře schopen přijímat nové vlivy, zabudovávat je do své paměti a využívat ve svůj prospěch — stále se učí. Jeho inteligence se rozvíjí, chování se obohacuje a to mu pomáhá přežít.
Postupným zdokonalením mozku obratlovců a umocněním jeho výkonnosti došlo zejména u jedné větve primátů k ostrému vybočení z vývojové linie živočichů. Vyvinul se člověk, který se natolik vyčlenil z přírodního prostředí, ze kterého vzešel, že si sám vytvořil umělý svět — civilizaci, ve které žije.
Vývoj mozku během evoluce živočichů.
Úspěšnost každého druhu, živočišného i rostlinného, lze hodnotit podle toho, jak se dokáže vyrovnat s přírodními podmínkami, ve kterých žije. Důkazem úspěšné životní strategie jedince je. když dá život potomstvu. Ve světě rostlin jednotlivé druhy pouze umožňují opylení větru či nabízejí, nebo dokonce lákají opylovače. Ve světě živočichů převládá aktivní vyhledávání partnera a po oplodnění samičky následuje mnohdy společná příprava hnízda, péče o potomstvo a jeho výchova až do úplné samostatnosti. Bývá to často proces dlouhodobý. Problém rozmnožování není tedy zjednodušen na pouhou funkci rozmnožovacích orgánů. Ve skutečnosti je to velmi složitý soubor chování, které zajišťuje nejen setkání obou partnerů, ale případně i výchovu potomstva.
U živočichů se jen ojediněle vyskytuje hermafroditismus, kdy jedinec je nositelem obou pohlaví, samčího i samičího. Ale i v tom případě se musejí dva jedinci setkat a vyměnit si pohlavní buňky, aby mohlo proběhnout pohlavní rozmnožování (viz. kap. Rozmnožování živočichů). Jen zcela výjimečně se rodí nová generace nepohlavní cestou, z neoplozených vajíček (př. mšice během léta). Převažujícím jevem v živočišné říši je pohlavní rozrůzněnost (gonochorismus). Samec je nositelem samčích pohlavních orgánů a samice nositelkou samičích pohlavních orgánů. Oplození vaječné buňky je buď vnější, probíhá tedy mimo tělo samice (např. tření ryb), nebo je vnitřní. V tomto případě pohlavní orgán samce dopraví pohlavní buňky (spermie) přímo do těla samice, do blízkosti vajíčka. Tento způsob oplodnění je úspornější, protože nedochází k plýtvání pohlavními buňkami. Oba typy oplodnění se vyskytují jak u bezobratlých živočichů, tak u obratlovců.
Výběr partn era, který bude otcem či matkou budoucího pokolení; je u živočichů proces často velmi složitý. Řídí se přísnými pravidly, která musejí zajistit správnou volbu toho nejvhodnějšího rodiče, to znamená takového, jehož vrozené vlastnosti budou potomstvu ku prospěchu.
Vývoj oplodněného zárodku probíhá různě dlouho a za různých okolností, vždy však závisí na fylogenetické vyspělosti živočicha a opět na jeho způsobu života. Samice mnohých druhů kladou vajíčka do více či méně připraveného hnízda a vývoj zárodku pak probíhá mimo jejich tělo (tzv. vejcorodost). U řady jiných druhů se zárodek vyvíjí v těle samice. Buď probíhá ve vajíčku a opouští její tělo v okamžiku uvolňování se z vaječných obalů (tzv. vejcoživorodost), nebo je vyživován z těla matky prostřednictvím speciálního orgánu — placenty. V tom případě se jedná o živorodost a plod se rodí v určitém vyšším stupni vyspělosti.
Doba, po kterou jeden nebo oba rodiče vychovávají potomstvo, se velmi liší (srovnej rychlost rozmnožování býložravých hlodavců a šelem). O svá mláďata či vajíčka pečují i mnozí bezobratlí živočichové, a to i ti vývojově velmi původní, starobylí (např. škvoři). Péče o potomstvo je běžná zejména u vývojově pokročilejších forem, jako jsou obratlovci. V podstatě platí, že čím je živočišný druh modernější a vyspělejší, tím je vývoj jeho mláďat delší, stejně jako je složitější a dlouhodobější péče o ně a jejich výchova. Nejsložitější a nejdelší péči na cestě k dospělosti vyžaduje lidské mládě.
Uvedené odborné pojmy: býložravci, masožravci, všežravci, trávicí systém (hltan, jícen, žaludek, střevo, žlázy — stinné, játra, slinivka břišní), vylučovací systém (ledviny), pohybový systém (kostra vnější, vnitřní, hřbetní struna — chorda dorsalis, svalsto kosterní, útrobní, nervový systém, ganglium, nervová buňka, dráha, vzruch, centrum, mozek, mícha, periferní nervstvo, smyslový orgán, vrozené jednání (instinkt), učení, hermafroditismus, gonochorismus, rozmnožování vnější, vnitřní, spermie, vejcorodost, vejcoživorodost, živorodost, placenta, plod.