VÝVOJ ČLOVĚKA
Jak vznikl člověk? Stejně jako všechno na naší planetě - dlouhým a pozvolným vývojem. Dokladem tohoto vývoje jsou dnes jen kosterní pozůstatky, různé předměty a nástroje našich dávných předků nalézané v jejich někdejších obydlích. A čím jsou tyto pozůstatky starší, tím hlouběji pronikáme ke kořenům lidského rodu. Tím více jsou však tyto stopy zároveň neúplnější a ponechávají prostor fantazii. Je to fantazie podložená ohromnými odbornými znalostmi a mravenčí prací vědců na celém světě.
S každým novým nálezem se znalosti antropologů obohacují, a tak vědci skládají historii lidského rodu jako mozaiku z jednotlivých kamínků. Ne každý tyto kamínky položí stejně. Na mnohé problémy týkající se vývoje člověka nevládne mezi odborníky jednotný názor, mnohé otázky zůstávají dosud nezodpovězeny a některé názory budou možná v budoucnu přehodnoceny vlivem nových nálezů, které posunou naše poznání o kousek dál. Připojená tabulka stručně shrnuje dosavadní poznatky o vývoji života na Zemi včetně počátků vývoje člověka.
Vývoj primátů je důsledkem úspěšně probíhajícího rozvoje savců, kteří pohotově zaplnili přírodní prostor uvolněný koncem druhohor vymírajícími plazy. Slovo katastrofa, které slýcháme v souvislosti s osudem většiny druhů plazů, nás vede k představě náhlého, dramatického zásahu do přírody s okamžitými následky. Podle časového měřítka přírody se však tento děj odehrával v průběhu miliónů let. Změny, které v přírodě kdysi proběhly a měly tak nepříznivý vliv na plazy, ale uvolnily prostor jinému typu živočichů — drobným všežravým, výborně přizpůsobivým savcům. Mezi nimi se záhy objevila linie, která později vedla ke vzniku primátů, obratných a inteligentních živočichů, kteří obsadili koruny stromů.
Primáti (nehetnatci) vznikli přibližně ke konci druhohor v období svrchní křídy, před 70–75 milióny lety. Zprvu to byli drobní živočichové podobní dnešním tanám. K jejich úspěšnému rozvoji došlo až později, ve třetihorách, před 55 milióny lety, kdy nastaly příznivější změny v podnebí. Primáti nalezli ve stromovém patře ideální podmínky k životu - potravu i bezpečí. Celá stavba jejich těla se postupně přizpůsobovala k pohybu v koninách stromů: pětiprsté končetiny s palcem schopným postavit se proti malíčku mohly pevně sevřít větev, prs ty s plochý mi nehty místo drápů a citlivá bříška prstů i dlaní usnadnily manipulaci s předměty. Oči se zvětšily a jejich postavení na obličejové části lebky umožnilo zaměřit pohled vpřed. V důsledku toho se upřesnilo vidění, zejména se zaostřilo zorné pole, což je nezbytné pro odhad vzdálenosti při skocích z větve na větev. Zdokonalení zraku a s tím související zvětšení očí potlačilo význam čichu. Proto se na lebce primátů zmenšily nosní partie. Zlepšení souhry mezi zrakem a obratnými končetinami vedlo k rozvoji mozku. Všechny tyto změny ve stavbě těla se však vyvíjely postupně, velmi zvolna, vždy v závislosti na způsobu života, to znamená pod vlivem přírodních podmínek.
Asi před 35-40 milióny lety žily opice podobné dnešním vyšším primátům. Dnes žijící druhy řadí zoologové do několika skupin a náležejí k nim mimo jiné i lidoopi (šimpanz, orangutan a gorila) a tzv. hominidi (čeleď Hominidae), sjediným dnes žijícím zástupcem Homo sapiens sapiens. Obě skupiny měly kdysi společné prapředky, dryopitéky, kteří žili v oli-gocéau (před 36 milióny lety). Nás však bude nyní zajímat pouze vývoj hominidů, té linie primátů, na jejímž konci je-dnešní člověk. Za jakých okolností asi začal jejich vývoj? Co donutilo během konce třetihor ojedinělé populace vyšších primátů opustit bezpečí korun stromů a vydat se hledat potravu na zem? S největší pravděpodobností to byly opět změny v prostředí. kde žili. Podnebí se postupně stávalo sušším a husté vlhké pralesy poskytující hojnost rostlinné potravy zvolna ustupovaly savanám. Nezbylo než se spustit na zem a potravu pracně vyhledávat v tomto méně bezpečném prostředí.
Někteří vědci se domnívají, že to byl právě přechod na sběr a požívání rostlinné potravy, zejména tvrdých semen, oddenků a jiných částí rostlin, který ovlivnil další vývoj hominidní větve primátů. Rostlinná strava je kaloricky chudá a je třeba velké trpělivosti, činorodosti a obratnosti rukou, než se jedinec nasytí. Znamená to trávit hodiny a hodiny sezením na zemi, s víceméně vzpřímenými zády (jako to přisběru potravy dělají některé současné druhy opic) a s neustále zaměstnanými předními končetinami. Postupně si primáti upravovali i jednoduché nástroje a zbraně - klacky, větve a kameny. Zprvu je asi používali spíše pro svou obranu než k útoku na zvěř.
Svou roli v procesu napřimování těla možná sehrál i špatný rozhled ve vysoké trávě, který nutil tyto požírače semen k častému vztyčování a pátrání zrakem v blízkém i dalekém okolí. Určitá souhra okolností mohla tak napomoci k postupnému vývoji stavby těla těchto primátů a k jejich pozvolnému přechodu k tzv. bipedii, tj. pohybu po dvou. Přežili jen ti nejpřizpůsobivější a nejschopnější jedinci, jejichž tělesné i duševní vlastnosti jim umožnily nejen nasytit se a ubránit, ale také vychovat potomstvo a předat mu své schopnosti.
Tyto zásadní změny v chování hominidů zanechaly v průběhů miliónů let stopy na stavbě jejich těla. K nejdůležitějším vlastnostem, které charakterizovaly jejich vývoj, patřilo tedy postupné vzpřimování trupu, což vedlo k uvolnění předních končetin. Výsledkem je vzpřímená páteř, esovitě prohnutá a pružně reagující na otřesy působené chůzí a během. Zároveň zesílily stehenní svaly, které umožňují pohyb a nesou celý trup. Pánev se rozšířila, protože nese vnitřní orgány. Obličejová část lebky se zkrátila a naopak se zvětšila mozkovna, čelisti se zkrátily a zubní oblouk se rozšířil do podoby písmene U. Tvarem a uspořádáním zubů se chrup hominidů vyvinul do podoby typické pro všežravé živočichy. Mohutný rozvoj mozku souvisel s rozvojem duševních schopností těchto primátů, a to v závislosti na jejich způsobu života. Důležitá byla nejen obratnost při získávání potravy a schopnost manipulovat s předměty, ale také ochota spolupracovat při lovu a obraně, komunikovat se členy tlupy, postarat se o mláďata aj. To znamená, že se postupně vyvíjela i jejich schopnost žít sociálně čili ve skupině, což předpokládá spolupráci s ostatními členy. Tento jev nazýváme socializace.
Jednotlivé nálezy kosterních zbytků hominidů umožňují antropologům učinit si určitou představu o stavbě jejich těla i způsobu života a postupně sestavit vývojovou řadu hominidů, která vede až k dnešnímu člověku. Nesmíme ale zapomínat, že tento obraz je umělý. Je sice logický a pravděpodobný, ale jen teoretický. Nový nález jej mříže upřesnit stejně tak jako pozměnit.
Nejstarším dosud známým hominidem byl Ramapithecus. Žil před 12–14 milióny lety a jeho pozůstatky byly nalezeny v Indii a východní Africe. Byl vysoký asi 110 cm. pohyboval se po zemi většinou po čtyřech končetinách, ale dokázal se vzpřímit na zadní a tím si uvolnil přední končetiny pro jinou činnost. Živil se rostlinnou potravou, hlavně semeny a plody.
Do téže čeledi hominidů nepochybně náležel také Australopithecus, který žil asi před 5–1,8 miliónu let ve stepích a lesostepích jižní a východní Afriky. Pohyboval se již po dvou končetinách, i když jeho chůze byla asi ještě těžkopádná. Žil v menších tlupách a živil se rostlinnou potravou, kterou doplňoval sběrem drobných živočichů. Příležitostně se zřejmě přiživoval i na větší kořisti šelem. K rozbíjení kostí používal kameny. Předpokládáme, že zvěř lovil kolektivně a k lovu i své obrané používal primitivní zbraně, klacky. Prvním nalezeným exemplářem byla lebka mláděte (stará asi 2-3 milióny let), kterou objevil r. 1924 R. Dart v Africe. Byla popsána jako druh Australopithecus africanus.
Porovnáním dalších nálezů vědci dospěli k názoru, že australopitékové existovali ve dvou typech, v tzv. gracilním (útlém) a robustním. Útlý typ byl 115–125 cm vysoký a vážil 25–35 kg (k němu náležel výše uvedený nález). Robustní formy měřily 135–155 cm a samci vážili 60–80 kg. Všechny posuzované nálezy pocházejí z východní a jižní Afriky a nad jejich vzájemnou příbuzností vědci stále diskutují. Předpokládají, že z gracilní fomty, která byla přizpůsobivější, se později vyvinuly druhy rodu Homo, tedy člověk.
Nejstarší zástupce rodu Homo, druh Homo habilis — člověk zručný, je tedy ze systematického hlediska příslušníkem stejného rodu jako dnešní člověk. Poprvé byly jeho pozůstatky nalezeny r. 1964 v Olduvajské rokli v Africe. Jejich stáří odhadli nálezci, antropologové L. Leakey, Tobias a Napier, na 1,2–1,8 miliónu let. Tento člověk se pohyboval vzpřímeně a byl vysoký nad 120 cm. Byl to sběrač a lovec, výrobce jednoduchých nástrojů, který žil v malých tlupách.
Ze stejného naleziště v Africe, ale z jiné vrstvy, a také z vykopávek v Asii a Evropě, jsou známy pozůstatky člověka, který žil přibližně před půl miliónem let. Byl nazván Homo erectus — člověk vzpřímený. S jeho určením a pojmenováním měli antropologové potíže, protože podobné pozůstatky nalezené na více místech na světě byly popsány pod různými názvy. Starší, dlouho užívané označení bylo Pithecanthropus. V Číně byly ve 30. letech objeveny pozůstatky několika desítek jedinců neznámého hominida. Vědci jej nazvali Sinanthropus, ale později ho přejmenovali na Homo erectus pekinensis. Člověk vzpřímený lovil kolektivně velkou zvěř, patrně ovládal první primitivní řeč a dovedl používat oheň.
Pro vědce je velmi složité určit přesný vztah člověka vzpřímeného k vývoji dalšího druhu, kterým je Homo sapiens — člověk moudrý, protože jednotlivé příbuzné typy hominidů jsou si velmi podobné. Člověk vzpřímený je však jednoznačně považován za jeho bezprostředního předka. Ačkoli obě formy jsou od sebe časově velmi vzdálené, rozdíly v tělesné stavbě nejsou nápadné. Důležitá je odlišnost ve velikosti mozkovny a s tím související i vyšší duševní vyspělost. Homo sapiens má obsah mozkovny asi o třetinu větší než Homo erectus.
Nejstarší nálezy Homo sapiens pocházejí z Evropy (Německo), přestože jeho vývoj probíhal na více místech. Na světě žilo zřejmě několik populací těchto hominidů. Nejznámější jsou tzv. neandertálci. Asi před 300 tisíci lety žil tzv. časný neandertálec a z něho se vyvinul tzv. klasický neandertálec, Homo sapiens neanderthalensis, který žil v Evropě před 70–40 tisíci lety. Jeho pozůstatky byly nalezeny r. 1856 v údolí řeky Důssel zvaném Neanderthal v Německu. Je to zřejmě nejpopulámější předchůdce dnešního člověka - „pračlověk“. Stavěl si obydlí a odíval se do koží ulovených zvířat. Jeho vysoce vyvinutý mozek a schopnost spolupracovat s jednotlivými členy tlupy mu pomáhaly překonávat nepříznivé klimatické podmínky, které nastaly počátkem poslední doby ledové. Prováděl magické a kultovní obřady a pohřbíval své zemřelé. Před asi 35 tisíci lety ustoupil pokročilejšímu druhu člověka, jenž se více podobal současnému typu.
Kolébkou prvních horninidu byla snad Afrika., kde před 5 milióny lety žil australopiték, ale moderní člověk čili člověk rozumný, Homo sapiens sapiens, osídlil j iž mnoho oblastí na světě. Nej starší nálezy, staré asi 60 tisíc let, jsou z Asie a Afriky, jiné pocházejí ze západní a střední Evropy, kde ži 1 as i před 30 tisíci lety. Řada nálezů byla učiněna i na Moravě a Slovensku. Tento člověk se již velmi podobal současnému typu, a to jak vnějším vzhledem, tak i dokonalostí svého mozku. Zprvu žil kočovným způsobem života stejně j ako jeho předchůdci a putoval za zvěří. Získával nové poznatky sám i výměnou zkušeností se členy sousedních tlup. Vyráběl si stále dokonalejší nástroje, zbraně, nádoby i ozdoby, budoval si bezpečnější obydlí a postupně získával a zpracovával nové materiály – vedle kamene, kostí a dřeva (známých již jeho předchůdcům) vyráběl a opracovával měď, bronz a nakonec i železo. To bylo umožněno zejména přechodem k usedlému způsobu života - postupným vznikem zemědělství. S tím souvisela i domestikace prvních zvířat, rozvoj řemesel — výroba keramiky, tkaní aj. Přechod k usedlému způsobu života probíhal pozvolna během mladší doby kamenné (neolit), před 7–8 tisíci lety př. n. I. Tato rozhodující změna ve stylu života člověka se udála v oblasti Středního východu.
Základní odborné pojmy a názvy užité v této kapitole: hominidi, Dryopithecus, bipedie, socializace, Ramapithecus, Australopithecus, Homo habilis, Homo erectus, Homo sapiens neaderthalensis, Homo sapiens sapiens.