STAVBA ŽIVÉHO TĚLA
Život je vázaný na organismy, protože mají pevnou strukturu (stavbu těla). Probíhá v nich metabolismus čili výměna látek a energie s vnějším prostředím, a co je pro ně typické — rozmnožují se čili reprpdukují. Tyto živé soustavy, ať už jde o bakterii, rostlinu nebo živočicha, jsou od okolního, neživého prostředí ohraničeny, ale nejsou od něj zcela odddčleny. Mezi nimi a životním prostředím neustále probíhá výměna látek a energie. Látky přijaté z vnějšího prostředí (kyslík, živiny aj.) si přeměňují na jiné, které potřebují ke svému životu.
K nejzákladnějším projevům, které probíhají v každém živém organismu, patří dýchání. Při něm organismus přijímá kyslík a přenáší ho k buňkám, v nichž dochází ke spalování energeticky bohatých živin (cukrů). Při této chemické reakci se uvolňuje energie. Je to tedy děj rozkladný, opak fotosyntetické asimilace, při které látky vznikají. Rostliny dýchají jen v noci, ve dne v nich probíhá proces opačný — živiny vyrábějí a ukládají. Živočichové na rozdíl od nich musejí dýchat ve dne i v noci, protože bez kyslíku nemohou žít — je podmínkou jejich látkové výměny.
Živočichové žijící ve vodním prostředí přijímají kyslík rozpuštěný ve vodě. Jejich orgánem dýchání jsou žábry, tenké lupínky, na jejichž povrchu dochází k výměně plynů. Ty druhy, které nalezly vhodné podmínky k životu na souši, přešly na dýchání vzdušného kyslíku. Bezobratlí jej přijímají jemnými trubičkami — vzdušnicemi (trachejemi), které vyúsťují póry povrchu těla. Přivádějí vzduch až do jeho nitra, k jednotlivým buňkám. Orgánem dýchám vyšších obratlovců jsou plíce. Tvoří je systém jemných sklípků (alveolů), v jejichž stěnách dochází k výměně plynů — krev přijímá kyslík a uvolňuje oxid uhličitý. Vedle toho poměrně velké procento kyslíku potřebného k životu vstřebávají mnohé živočišné druhy kůží, tedy celým povrchem těla.
Základní stavební a funkční jednotkou organismu je buňka. Nejjednodušší rostliny (četné řasy a houby) a živočichové (prvoci) se skládají z jediné buňky (organismy jednobuněčné). Těla vyšších rostlin a živočichů jsou tvořena velkým množstvím buněk (organismy mnohobuněčné). Zatímco u jednobuněčných organismů jediná buňka vykonává všechny životní funkce (látkovou výměnu, pohyb, růst, rozmnožování), u organismů mnohobuněčných jsou jednotlivé buňky sdruženy do souborů tvořených buňkami převážně se stejnou funkcí a často i stejnou stavbou. U rostlin tyto soubory nazýváme pletiva, u živočichů tkáně. V průběhu vývoje a růstu každého jedince se ze souborů buněk stejného typu vytvářejí orgány, které zajišťují životně důležité funkce.
Buňka je tvořena bílkovinnou cytoplazmou, ohraničenou od okolního prostředí cytoplazmatickou membránou. Cytoplazma obsahuje jádro a organely. Ty jsou přítomné ve všech buňkách a jsou důležité pro životní pochody nich probíhající. V cytoplazmě se vyskytují i mnohé další útvary (organely), spojené se zcela určitými funkcemi, které buňka plní, např. mitochondrie, ribozómy atd. V jádru rozeznáváme jadérko a další drobná tělíska, například chromatinová zrnka, z nichž se při složitém procesu dělení buňky vytvářejí pentlicovité chromozómy. Jejich počet a tvar je pro každý druh charakteristický a jsou nositeli dědičné informace. Právě v jádru je tedy uložen hlavní plán, který řídí činnost buňky a tím i život celého organismu.
Obecná stavba rostlinné a živočišné buňky je v podstatě stejná. Rozdíly jsou dány odlišnými způsoby výživy a od toho se odvíjejícími odlišnými procesy, které v nich probíhají. Rostlinná buňka se od živočišné liší tím, že má pevnou buněčnou stěnu, dále obsahuje tělíska zvaná plastidy a velké množství vakuol. Tvar buňky je dán tvarem buněčné stěny a závisí na funkci buňky v pletivu. Plastidy jsou typické pro buňky zelených rostlin. Existuje jich celá řada a velmi významné jsou ty, které obsahují zelené barvivo chlorofyl, protože umožňují fotosyntézu. Vakuoly v sobě hromadí kapénky látek, které buňka vyrobila (např. pro svou ochranu proti škůdcům, k přilákání opylovačů ap.) Živočišné buňky jsou tvarově velmi rozmanité, protože nemají pevnou buněčnou stěnu. Jsou vysoce specializované podle funkcí, které vykonávají, protože živočišný organismus má složitější stavbu než rostlinný.
Základy buněčné teorie formuloval v roce 1839 český přírodovědec J. E. Purkyně (*).
Základní pojmy této kapitoly jsou: metabolismus, buňka, organismus jednobuněčný a mnohobuněčný, pletivo, tkáň, orgán, cytoplazma, cytoplazmatická membrána, jádro, chromozómy, plastidy, vakuola.